Poslední dobou mě to směruje stále víc k jednoduchosti a obyčejnosti. Když člověk projde zkušeností, které se někdy říká „osvícení“ (ať už to slovo zní jakkoliv vznešeně), má často pocit, že najednou musí zachraňovat všechny kolem sebe. Najednou víme, jak kdo má žít, co má dělat, jak má myslet. Svět se rozzáří barvami, všechno se zdá jasné a snadné.
Jenže tahle euforie dlouho nevydrží. Realita si nás zase stáhne zpátky. Přijdou běžné dny, šedé chvíle a spolu s nimi touha po více zážitků, více štěstí, více naplnění. Ženy často chtějí lepší život, protože věří, že na to mají nárok. Muži zas působí, že neřeší vůbec nic. A tak se často jeden s druhým míjíme. Neslyšíme se. Každý zůstává v zajetí své hluchoty a slepoty. A někdy to zajde tak daleko, že jeden odejde hledat štěstí jinde. Někdo ho možná najde, jiný ne. Ti, co zůstanou, se buď smíří nebo ne.
Nakonec jsem došla k tomu, že nic není správně ani špatně. Je to prostě tak, jak to je. A že největší síla je v obyčejných každodenních maličkostech. Přiznávám, jde mi to ztuha. Jsem netrpělivá, přestimulovaná a líná. A právě v té lenosti vidím svoje největší zrcadlo, protože ji vidím i ve svém muži a dráždí mě. Jenže vím, že to není o něm. Partner nám vždycky ukazuje to, co sami v sobě neumíme přijmout nebo projevit.
A tak jsem vděčná i naštvaná, spokojená i nespokojená. Připadá mi to jako bludný kruh. A přesto vím, že z něj vede cesta skrze přijetí a lehkost. Skrze to, že to celé nebudeme brát tak vážně.
A proto…
Možná právě v té obyčejnosti a v té schopnosti se zasmát sami sobě je nakonec ten největší kousek „osvícení“, po kterém všichni tak toužíme.